Achnatonovo vizionářství i jeho posvátné prorocké texty ohromily nejednoho křesťanského učence, který se nechal tímto „amarnským” obdobím egyptských dějin inspirovat. Lze atonismus považovat za předzvěst budoucího křesťanství, za vizi božské jedinečnosti, která našla svoji podobu v pozdějším monoteismu?

„Ptáte se, kdo jsou ti, co nás vedou do tohoto Království? Ptáte se, zda toto Království je na nebesích? Ptáci, co poletují ve vzduchu, a všichni živí tvorové, kteří žijí pod zemí i na zemi, i ryby v moři vás tam dovedou, neboť Království nebeské je ve vás samých.“
                                                                                                                                       Slova Ježíše Krista, Papyrus z Oxyrhynchu

Achnaton a Ježíš
Ježíš svými slovy v záhlaví této kapitoly dává svým učedníkům na srozuměnou, že božská podstata je obsažena v přírodě samé. Tím, že člověk přírodu vnímá a navazuje s ní spojení, odhaluje tajemství života ukryté v jeho vlastním nitru. O stejné pochopení skutečnosti usiloval svými náboženskými teoriemi i sám Achnaton, ale již o 1500 let dříve. Je tedy možné, že se mladý Ježíš seznámil s Achnatonovým učením například tehdy, když pobýval u sekty Esénů, kteří žili v Kumránu nedaleko Mrtvého moře? Někteří odborníci tvrdí, že nalezené Ježíšovo evangelium ve svitcích od Mrvého moře či z Nag Hammádí je vlastně učením samotného Achnatona. Je možné uvést i další křesťanské texty, které byly inspirovány Achnatonovým učením a přímo z něj vycházejí. Asi nejznámějším z nich je Žalm 104, jehož některé části jsou dokonce překladem Velkého chvalozpěvu na Atona! S tím souhlasí i významný německý egyptolog Jan Assmann: „Stopa vede od Achnatonova velkolepého opěvování Slunce až k 104. žalmu z bible.“ Verše 20 – 30 ze 104. žalmu jsou překladem z hebrejštiny a jakýmsi shrnutím Achnatonova Chvalozpěvu na Atona. Achnatonův úžasný hymnus začíná v egyptštině slovy: ´Jak přenádherné je tvé zjevení na nebeském obzoru, rozptýlíš i temnotu, u nohou ti leží svět takový, jaký jsi ho stvořil, sám jsi věčný a jen tebou jsou lidé živi.´ Ve třiceti verších Achnaton chvalořečil svého boha Slunce, bez kterého by nic neexistovalo. Je tento chvalozpěv dílem božského krále a filozofa?“ Lze říci, že bible zajistila Achnatonovu učení nesmrtelnost.

Achnaton a Mojžíš
Počínaje starověkem se četní autoři pokoušeli spojit Mojžíše s Achnatonem, jenž prosazoval uctívání jediného boha Atona, což byl pro ně zřejmý monoteismus. Přísný monoteismus však poprvé vyžaduje na Izraelitech Mojžíš. Přesto v Druhé knize Mojžíšově, která se považuje za nejstarší verzi známého příběhu, nehraje monoteismus nijak významnou úlohu. Podle mnohých domněnek i důkazů postavil Achnaton sluneční chrámy zasvěcené Atonovi nejen v Egyptě, ale i za jeho hranicemi. Existují spekulace, že jeden z nich byl založen i na návrší Moria v Jeruzalémě. Lze snad předpokládat, že na tomto posvátném návrší stál Atonův chrám založený samotným Achnatonem dříve, než zde byl později vystaven králem Šalamounem Chrám archy?

Spojení mezi Achnatonem a Mojžíšem lze nalézt už v díle egyptského kněze Manetha (kolem 300 př. Kr.). Tvrdil, že zakladatel monoteismu, jehož nazýval Osarsif (Osarséf), přijal jméno Mojžíš a za Achnatonovy vlády vyvedl své přívržence z Egypta. Manetho pravděpodobně chtěl, aby Egypťané byli zproštěni „falešného“ monoteistického učení, které, jak jsem již uvedl několikráte, vlastně nebylo monoteismem v pravém slova smyslu. „Jediný“ bůh Aton byl vlastně syntézou všech dosud uznávaných bohů. Dalšími polemickými texty v souvislosti s Achnatonem a Mojžíšem se rovněž zabývali autoři jako Lýsimachos, Tacitus či Strabón. Mojžíš byl prorok vychovaný v Egyptě a nejspíše zasvěcený samotným Achnatonem do nového náboženství jednoho boha. Některé prameny dokonce udávají, že Mojžíš byl pravděpodobně veleknězem Atonova chrámu v Achetatonu. Naproti tomu zase jiné teorie tvrdí, že Achnaton odchází z Egypta jako Mojžíš, obklopen svými věrnými do země zaslíbené, aby tam naplno realizoval svoji celoživotní vizi o jediném bohu Atonovi.

„´Adonai´, hebrejský výraz pro ´můj vládce´, bylo totéž jako egyptský výraz pro ´Atona´ a ´mos´je egyptské, a nikoli hebrejské slovo pro ´dítě´.“
                                                                                                                                                                                                                          Dr. Karl Abraham

Dr. Karl Abraham, předchůdce psychoanalytika Sigmunda Freuda, se zabýval zkoumáním uctívání „jednoho boha“ a domníval se, že faraon Achnaton byl „předchůdcem mozaikového monoteismu“. Studoval i Starý zákon a zjistil, že ten přičítal velký symbolický význam době kolem roku 1394 př. Kr., kdy Mojžíš, zakladatel židovské víry, vzal korunu egyptskému faraonovi. Abraham se domníval, že Mojžíš, otrocké dítě, byl ve skutečnosti Achnaton, potomek faraona Amenhotepa III.

Tomuto tématu, které se dnes dostává čím dál více do popředí všeobecného zájmu, se již kdysi věnoval i Sigmund Freud ve své působivé studii o Mojžíšovi a monoteismu. On byl tím, který prohlašoval, že Mojžíš a Achnaton byli v úzkém kontaktu. Hloubal nad tím, že Mojžíš byl Egypťan a kdysi zastával postavení rádce faraona Achnatona. Freud usuzoval, že po Achnatonově smrti dalo Amonovo kněžstvo v Thébách, které Achnaton neuznával a opustil je, volný průchod zášti proti jeho osobě. Víra v Atona byla zakázána a Achnatonovo hlavní město Achetaton srovnáno se zemí. Freud věřil, že se Mojžíš obracel k Achnatonovi a očekával od něj inspiraci a vůdcovské schopnosti. Zklamán a osamocen ve víru událostí se pak Mojžíš obrátil k Izraelitům pobývajícím v Egyptě. Hledal u nich náhradu za ztrátu, kterou utrpěl, když Achnaton zemřel a jeho náboženská filozofie byla nemilosrdně pošlapána. Freud posléze přišel s novými argumenty, že Achnatonova vláda v Achetatonu skončila, když byl sesazen a poslán do vyhnanství na Sinaj kolem roku 1361 př. Kr., ale později se vrátil, aby se pokusil zmocnit se vlády za Ramesse I. Když neuspěl, přemluvil skupinu hebrejských otroků, aby jej následovali do pouště, kde mohl konečně uskutečnit svoji vizi a stvořit skutečné náboženství jediného boha: Atona.

Velice odvážný a nekonformní pohled na Mojžíše a Achnatona přinesl nedávno známý egyptolog, Egypťan Ahmed Osman. Ten ve svých knihách Stranger in the Valley of the Kings (Cizinec v Údolí králů), Moses: Pharaoh of Egypt (Mojžíš: Egyptský faraon) a Moses and Akhenaten (Mojžíš a Achnaton) identifikuje Mojžíše s faraonem Achnatonem. Osman tvrdí, že byl Achnaton vyhnán na konci 17. roku své vlády společně se Semity z Egypta do vyhnanství na Sinaj.
Průzkum a vykopávky v dnešní Amarně, které vedl William Matthew Flinders Petrie, zakladatel egyptské archeologie, a nálezy, které nashromáždil, odhalily mnohé o historii, náboženství, umění a způsobu Achnatonovy vlády. Zajímavá je ta skutečnost, že Petrie nalezl na Sinaji v egyptské hrobce důkaz, že poté, co byl Aton v Egyptě oficiálně „zapomenut“, v těchto končinách jej velebili. Kromě dalších uměleckých předmětů tu Petrie objevil i hlavu sošky královny Teje, Achnatonovy matky.

Zajímavé podněty a spekulace kolem Mojžíše a Achnatona přináší i další současník, spisovatel Ralph Ellis, ve své knize: Jesus, Last of the Pharaohs (Ježíš, poslední z faraonů). Ellis zde Mojžíše ztotožňuje s prvorozeným synem Amenhotepa III. a královny Teje Tuthmosem (Tuth-Moses / Moses?), který byl Achnatonovým bratrem a mimo jiné i héliopolským knězem a který se snad měl stát i faraonem, ale náhle zmizel ze scény. Rovněž Arthur Weigall ve svých článcích spojoval hromadný odchod Židů z Egypta s Achnatonovým převratem a věřil, že ke konci Tutanchamonovy vlády vyhnal Izraelity z Egypta generál Haremheb, který se později prohlásil za faraona.

Achnaton a židovská mystika
Je nepopiratelné, že kabala, židovská mystika, má kořeny v mystice egyptské, ze které vychází. Kdo zpřístupnil tyto staré pravdy Židům? K povznášejícím a záhadným textům starých Židů nepatřily jen spisy a knihy jako tóra a midraš, ale i kabala, sbírka starých tajných textů. Od 12. století je kabala souhrnným pojmem ezoterických směrů Židů. Pojem je odvozen z hebrejského QBLH (= to, co přijímáme). Ve své podstatě je kabala učením o psychoenergetické podstatě člověka a jeho místě v holograficky upořádaném vesmíru. Její nauka o hierarchii světů zcela odpovídá staroegyptskému hermetismu. Zde nacházíme důkaz, že kabala byla převzata ze staroegyptské mystiky. Tomu odpovídá i skutečnost, že kabalisté dál kabalu nevyvíjejí. Nejvýznamnějším kabalistickým dílem je Zóhar (plným názvem Šéfer-ha-Zóhar, Kniha slávy), o němž se většinou udává, že vznikl kolem roku 1290 po Kr. Vzhledem k mnoha dalším indiciím je zřejmé, že Zóhar musel vznikat průběžně po dlouhé období jako kompilát různých textů sebraných v hluboké minulosti. Jeho skutečné počátky se však ztrácejí kdesi hluboko v egyptské minulosti jako informace, které si s sebou odnesli Achnatonovi následovníci z Egypta… To, co se z egyptské mystiky uchovalo v židovské kabale, ale i v řeckém hermetismu, uchovalo se nejspíše zásluhou Manetha, velekněze héliopolského chrámu. A je pravděpodobné, že se na transformaci staroegyptských posvátných textů podíleli i další dva egyptští učenci Petosiris, rádce panovníka 30. dynastie faraona Nektaneba, a Bytis. Tyto texty dnes nesou název hermetické dle pořečtěného jména Hermés (Trismegistos), kterým nebyl nikdo jiný než egyptský bůh písma a vzdělanosti Thovt.

Achnaton a Knihy Mojžíšovy
O kabale se hovoří jako o učení, které bylo ústně předáváno pokoleními před tím, než bylo zaznamenáno. Můžeme se tedy domnívat, že kabala byla předmětem Knih Mojžíšových, které byly původně napsány staroegyptsky. Jejich autorem mohl být s největší pravděpodobností sám Achnaton, který měl údajně ve svém dvacetipětiletém sinajském vyhnanství dost času na to, aby vše, co znal, zapsal. Teprve když nastaly příznivé politické okolnosti, což bylo pravděpodobně v rozmezí období po smrti faraona Haremheba až po první vládce 19. dynastie, vyvedl své následovníky z Egypta poté, co se mu nepodařilo se znovu zmocnit vlády nad Egyptem. O Knihách Mojžíšových, které jsou obsaženy v bibli, je nezbytné zmínit následující skutečnosti. Zejména v prvních dvou se v nápadně vysokém počtu objevují egyptská slova. Zdá se tedy logické, že právě tyto první dvě lze autorsky připsat Mojžíšovi – Achnatonovi. Výskyt těchto slov, jež mají hebrejské ekvivalenty a jichž nebylo třeba užívat, kdyby původní texty nebyly v egyptštině, podporuje teorii, že tyto knihy byly skutečně napsány egyptsky.

Nag Hammádí – tajemství papyrových kodexů
Nag Hammádí je egyptská lokalita, v níž v roce 1945 Muhammad Ali Samman nalezl tzv. gnostickou knihovnu. Jedná se o celkem třináct koptských papyrových kodexů, které byly uloženy v hliněné nádobě. Část textů byla vzápětí nenávratně ztracena, když některé listy byly omylem použity na zátop. Nicméně valná většina textů se díky knězi jménem Al-Qummus Basiliyus Abd el Masih nakonec přece jen dostala do rukou vědců. Třináct papyrových kodexů obsahuje převážně spisy s gnostickým učením. Toto učení bylo do té doby známo výhradně ze spisů jeho odpůrců, především církevních otců, kteří proti gnózi neúprosně bojovali. Kodexy z Nag Hammádí jsou prvním materiálem svědčícím o tomto učení přímo, a mají tak pro studium gnóze nesmírný význam. Spisy, jež už byly dávno považovány za ztracené či za pouhý výplod fantazie „zvrhlých” archeologů, ukázaly světu, že některé věci mohou být docela jinak. Křesťanští gnostici, intelektuálně založená menšina v rámci křesťanské sekty, se tak zasloužili o to, že existuje i alternativní výklad ke kanonizovaným biblickým evangeliím. Onen historický paprsek světla představují hlavně tyto čtyři apokryfní čili nekanonizované texty: Tomášovo evangelium, Rozhovor se Spasitelem, Filipovo a Mariino evangelium. Každý ze spisů, stejně jako notoricky známá kanonická evangelia, reprezentuje určitou raně křesťanskou školu, kterých bylo v době vzniku prvních křesťanských textů jako hub po dešti. Originály těchto apokryfních textů pocházejí zhruba ze stejné doby jako kanonizovaná evangelia, tedy z konce druhého století, a byly zaznamenány buď řecky, nebo aramejsky. Jejich překlady nalezené v Nag Hammádí v mnohem zachovalejším stavu jsou psány v koptštině a vznikly o dvě století později. Některé jsou velmi staré a mohou uchovávat staré tradice nezávislé na kanonických evangeliích (např. Tomášovo evangelium), jiné se naopak snaží o reinterpretaci kanonických textů či o nový, alternativní pohled na Ježíše jako gnostického spasitele. Autory a opisovači těchto textů jsou gnostici pocházející pravděpodobně z blízkého kláštera sv. Pachomia, kteří je ukryli před jejich ničením horlivými zastánci oficiální víry.

„Království boží je v tobě a všude kolem tebe. Nikoliv jen v budovách ze dřeva a kamene. Rozštípni kus dřeva, já tam budu, nadzvedni kámen a nalezneš mě…“
Apokryfní Evangelium sv. Tomáše

V roce 1945 byl v Nag Hammádí objeven svitek, který je popisován jako tajemná slova Ježíše Krista. Svitek obsahující apokryfní Evangelium sv. Tomáše byl vědci z celého světa prohlášen za autentický záznam Ježíšových slov. Vatikán odmítá toto evangelium uznat a označuje ho za blud (z angl. slova heresy), neboť by to podkopalo autoritu církve a zpochybnilo její pilíře, stanovené Nicejským koncilem. I Achnaton je dnes obdobně nazýván některými odborníky, kteří čerpají informace z nemnoha zachovaných pozůstatků ze strany Amonova kněžstva a také prvních panovníků 19. dynastie (Sethiho I. a Ramesse II.), neboť od této doby je zaznamenáno systematické ničení textů a veškerých památek a odkazů na Achnatona. Zmíněné apokryfní Evangelium sv. Tomáše, někdy nazývané též Skutečné Ježíšovo evangelium, se některými badateli dává do souvislosti s faraonem Achnatonem, žijícím o čtrnáct století dříve než Ježíš. I tím, že je mnohými historiky pokládán za zakladatele monoteismu, je rovněž považován za výjimečnou bytost, jež dala světu filozofii, na kterou ve své době svět ještě nebyl připraven. A tak se mohlo stát, že se jeho textů o čtrnáct století později nechopil nikdo jiný než samotný Ježíš...

Úryvek z autorovy knihy Achnaton a Nefertiti, faraoni Slunce