Skutečných pamětníků staré Prahy je rok od roku méně a méně, ale Praha současná se do minulosti moc ráda vrací. Doslova zalíbení nachází ve starých kulinárních vzpomínkách, a tak je vánoční čas navýsost vhodnou dobou, kdy si je můžeme připomenout a nechat doma zavonět něco ze zažloutlých pamětnických kuchařských notesů. Pohledem do minulosti najdeme vždy něco nového a zajímavého. Stačí kupříkladu otevřít knihu Leoše Karla Žižky Staropražské vzpomínky, vydanou vlastním nákladem r. 1946, a začíst se do jeho milých osobních vzpomínek. Kniha barvitě líčí staropražský život v ulicích, domech, rynečcích a zahradách a nezapomíná na žádná místa, která Staropražané milovali a milují. Není divu, že velká část je věnována kouzelné atmosféře pražské zimy a především vánočnímu času ve staré Praze.

 „Obvykle už od listopadu silně nasněžilo a nouze nebyla ani o mráz. Jakmile přicházel vánoční čas, na Staroměstském náměstí začal koncem listopadu lidový trh a končil až po Vánocích. Na něm se dala sehnat den před Mikulášem a Vánocemi spousta drobných mikulášských a vánočních dárečků od šikovných řemeslníků. Nejrušněji tam bývalo o nedělích, před Mikulášem a těsně před Vánoci.“

Já mám štěstí, že nemusím jen listovat v knihách. Mám tu vzácnou příležitost popovídat si s dámou narozenou počátkem minulého století, se svou babičkou Helenou. Tentokrát jsem se jí zeptala, jaké bývaly Vánoce v Praze v dobách jejího dětství a dospívání. A nešlo si nevšimnout, že jsem jí svou otázkou i v jejích 97 letech dokázala vykouzlit v oku dětskou jiskru. Tento článek jsem celý utkala z rodinných vzpomínek ženy, která je mi tak blízká.

 Tak babičko, vyprávěj!

Já se snažím její slova nepřerušovat a jen si tak místy tiše přemýšlím.

Třpyt staniolu a vůně čokolády

Vánoce mám spojené s čokoládou a leskem staniolových papírků, do kterých se balily čokoládové dezertní bonbóny. Tak se tenkrát říkalo pralinkám. Na trhu s cukrovinkami byly vyhlášené pralinky od pana Adolfa Janského. Měl cukrárnu sice až ve Vyškově, ale protože jeho zákazníkem býval i pan prezident T. G. Masaryk, byl v Praze o pralinky vyhlášeného cukráře nebývalý zájem. Pro mě měla pralinka o vánočním čase opravdu punc výjimečnosti a luxusu. Lesklé papírky jsem si schovávala do malé krabičky jako šperky. Voněly ještě dlouho po svátcích.

 Zjistila jsem, že legendární pralinky z Vyškova zase existují. Není to dobrá zpráva?

Cukroví a punč

Když maminka po večerech pekla cukroví, stihla u toho postavit na kamna hrnec a uvařit punč. Tatínek seděl v houpacím křesle u okna, většinou něco četl nebo psal a usrkával svou obligátní kávičku z malého hrnečku se zlatým ouškem. Hrnečky byly ručně malované s pěknými motivy pražských zákoutí a jsou to ty, které jsem ti dala.

 Hrnečky si ve svém porcelánovém dědictví opatruji. Nešlo si nevšimnout, že jeden z nich má oproti ostatním ošoupanější zlaté ouško. Zdá se, že hrneček s obrázkem Prašné brány měl můj praděda ve velké oblibě. Recept na punčovinu mám v rukou psaném zápisníčku uložen také, jak jsem ke svému potěšení zjistila.

 Lahůdky od Paukerta

V roce 1916 založili Jan a Štěpánka Paukertovi lahůdkářství, jež pak mělo nejstarší tradici v Praze i celých Čechách. Vynálezce obloženého chlebíčku měl zejména před vánočními svátky v obchodě plno. Všechny chlebíčky byly tak delikátní, že nikdy na pultě dlouho nevydržely. Maminka jich vždy s předstihem pár objednala. Poprvé jsem ochutnala humrové a už u nich zůstala. Ta jejich jemná chuť byla pro mě nezapomenutelná. Tatínek si pochvaloval chlebíčky s tenkými růžovými plátky rostbífu a strouhaným celerem v remuládě. Mně ze vší té lahůdkové nádhery přecházely oči.

Už je mi jasné, proč se babička vždycky ptá, když jí nesu pár chlebíčků, jestli náhodou neměli také humrové? I když ten humr na českém chlebíčku dávno není humr, je v tom prostě kus staropražské nostalgie. Příště jí ty opravdové humrové udělám!

S tatínkem u Šroubka

Dlíti v Praze a nenavštíviti Restaurant Šroubek – znamená nebýti v Praze vůbec. Takovou pověst měl Grandhotel Šroubek manželů Karla a Berty Šroubkových a věděli to všichni přespolní i mimopražští. Jakmile k nám do Prahy přijela na svátky rodinná návštěva, brával nás tatínek všechny ke Šroubkům. Jednak aby si maminka ulevila od všech těch příprav, ale také proto, že to bylo výstavní pražské místo se skvělou domácí kuchyní. U Šroubků se nešetřilo na ničem, proto se tam lidé rádi a v hojném počtu vraceli. O vánočním čase se ke Šroubkům chodilo na šneky a mušle. Ty jsem moc ráda neměla. Maminka mi tak vybrala většinou něco z jemného telecího masa. Telecí polpety, ale i klopsy na smetaně byly opravdu vynikající a vzpomínám na ně ještě dnes s velkým respektem ke kuchařskému umění gurmánského svatostánku na Václavském náměstí. Občas se některá z tetiček šneků vzdala, a tak jí tatínek doporučil pražský řízek. Byl to přírodní plátek masa pečený na másle s kopičkou míchaných vajec a hromádkou krájené pražské šunky. Já jsem se nemohla dočkat dezertu, neboť jsem se těšila na posezení v kavárně nad jablečným závinem a barevnými časopisy, kterými u Šroubků zpříjemňovali hostům kavárenské chvilky. Jednou došlo i na předvánoční překvapení pro maminku a tetičku. Dostaly kuchařskou knížku vydanou panem Šroubkem.

Pro mě vzácnou kuchařku pana Šroubka mám dnes ve své knihovně já a jsem na ni patřičně pyšná. Není to jen knížka s recepty,  je v ní i kus obyčejného života, tak jak ho ve své době žili moji blízcí, se kterými jsem se nemohla seznámit. Dnes už se nedivím, proč babička Helena doporučila svému synu Pavlovi (mému otci), aby svou svatební hostinu zadal kuchyni právě na tomto posvátném místě. V té době (v roce 1962) už to bohužel nebylo království pana Šroubka, ale Hotel Evropa. Kuchař i jídelní lístek se sice změnili, ale genius loci tu přebývá dál.

 Vůně moře u Vaňhy

V roce 1934 se na Václavském náměstí v čísle 43 v pasáži otevřela rybárna pana Vaňhy. To byla pro Pražany velká událost. Nejprve se muselo projít kolem studeného bufetu s rybími lahůdkami. Voněly tu uzenáče, pečenáče, rybí saláty, barevné aspiky, všechno s jednou tématikou. Ryby. Hned vedle byla luxusní rybí restaurace, kde se jedlo stříbrnými příbory, ale nechyběl ani teplý rybí bufet, kde se dalo jíst jen tak, rukama. Obdivně jsem si prohlížela lustry, které měly podobu ryb, ale nejvíc času jsem prostála u skla akvária a hleděla na všemožné druhy, tvary, velikosti a barvy. Zrak mi z té podivné rybí říše přecházel. Vždycky jsem si tu připadala jako u moře a snila o chvíli, až se k němu jednou podívám. Atmosféru dokreslovaly velký kovový model plachetnice hned nad vchodem a obrázky rybářů na stěnách. Tatínek povídal, že pan Vaňha měl i svou vlastní lodní flotilu. Nevěděla jsem, co si mám pod tím pojmem představit, ale věřila jsem tomu, že pan Vaňha se asi narodil u moře a je tak hodný, že kousek z něj přinesl i k nám do Prahy. Tatínek zpravidla zakoupil trochu rybího salátu s majonézou, a když byly horké rybí karbanátky, neodolal. Co jsme nesnědli hned v bufetu za tepla, vzali jsme si s sebou. Tak jsem mohla karbanátek ukusovat cestou domů a vnímat tu předvánoční atmosféru a shon.

Rybí kuchařka legendárního Jindřicha Vaňhy, předválečného majitele známé rybí restaurace na Václavském náměstí a mnoha rybáren v Čechách a na Moravě, existuje v mé knihovně také. Tu jsem nepodědila, ale koupila si ji, když po letech znovu vyšla.

O vánočním cukroví

Prahou voněly horké kaštany, ale já měla raději jemné kaštanové pyré, které z nich maminka v zimě pracně vařila, pasírovala a zašlehávala do něj cukr, med a smetanu. Kaštanovým pyré potom promazávala cukroví, nejčastěji taková malá linecká kolečka. Linecké jsme měli doma rádi všichni. Od babičky jsme mívali dobrou domácí rybízovou a šípkovou zavařeninu. Tatínek si přál linecké promazávané rybízem a také šípkové cukroví s ledovou polevou. To jsem moc ráda neměla, přišla jsem mu na chuť až postupem doby a dnes mám takové ty říznější marmelády s trochou kyselinky moc v oblibě. V tom jsem po tatínkovi. Na vánočním stole nechyběly vanilkové rohlíčky, medvědí tlapky a plněné ořechy. Vše se peklo podle receptu, který se dědil z matky na dceru. Proč to měnit, když maminčino cukroví bylo tak kouzelné.   Nejzábavnější byly španělské větry. Tak maminka říkala sněhovým pusinkám, které se pekly ze zbylých vaječných bílků.

Perníková pohádka

Ze všeho nejvíc jsem se těšívala na pečení perníčků. S nimi jsem od mala hodně pomáhala a snila u toho o perníkové chaloupce. Tu jsem vídala za výlohou jednoho cukrářství jako neprodejný vzorek, který v mých dětských očích dokonale vykresloval vánoční náladu. Kéž bych si tak mohla kousek uloupnout! Sestra mojí maminky, světlovlasá teta Milena,  bydlela v Pardubicích. Nejezdila k nám často, ale když se k nám vydala, vždycky vezla v krabičce nějaké to srdce z perníku. Jednou, když už jsem trochu odrostla pohádkám, dovezla ve velké krabici opravdovou perníkovou chaloupku. Byla celá zdobená cukrovou polevou s pečlivě vymalovanými detaily. Jen těch střešních tašek co musel strůjce vyřezat, nalepit a obkreslit tenkou bílou linkou z cukru! Nechyběly komín, okenice, dveře s klikou, malá zahrádka a zasněžený smrček s vánoční hvězdičkou na samém vrcholku. Nikdy jsem si z té chaloupky ani neulomila. Uchovávala jsem ji dlouhé roky v celofánu, až se mi jednoho dne neopatrností rozpadla.  Pamatuji si ale pár Vánoc, kdy jsem si chaloupkou ozdobila okenní parapet a obdivně se na něj každý večer koukala. Když vidím perníkovou chaloupku dnes, hezky mi zavoní vzpomínkami na pěkné časy. Pro vůni perníku jsem si sypala do mističky u postele trochu perníkového koření, které maminka roztloukala v mosazném hmoždíři. Badyán, hřebíček, pepř, skořice, vanilka. Z toho se vždycky skládala moje vánoční idylka.

Vánoční sen

Tak takové bývaly Vánoce mých snů. Mámina skvělá plotna a nažehlené damaškové ubrusy. Tatínek sice neustále vyhledával i jiné gurmánské rozkoše mimo domov, ale vždycky jen proto, aby nás tam mohl vzít s sebou. Rád se o své nadšení s někým dělil. A já si tak odmala mohla připadat důležitě. Vždycky se mě ptal: „Tak co, Helenko, chutná ti to?“ I když mi to někdy moc nechutnalo, nezlobil se, ale snažil se mě zaujmout nějakým zajímavým příběhem, který souvisel s jídlem nebo s místem, na kterém jsme zrovna spolu byli. Chtěl, aby se mi tam líbilo. Uměl krásně vyprávět a jeho láska ku Praze byla zjevná. O Vánocích si na nás vždycky udělal čas. To jsem na něm měla nejraději. A potom tu jeho vážnost, když psal krasopisem vánoční gratulace a posílal obrázky zasněžené Prahy.

O Vánocích se u nás doma dopoledne podávaly vánočka, houbový kuba nebo hrachová polévka s houbami. Večer maminka servírovala rybí polévku, smaženou rybu a salát. Já se těšila na cukroví a na dárky. Nebývalo jich mnoho, ale zpravidla zcela zásadně změnily můj život. Tatínek večer provoněl byt vůní zapálené purpury. Maminka mě odvedla vedle do pokoje, abychom se spolu podívaly z okna ven, zda už se i jinde rozsvěcují světýlka a zda na obloze vyšla vánoční hvězda. Najednou se ozval zvuk zvonečku a přidaly se k němu i kostelní zvony. Úderem osmé hodiny večerní byla pod stromečkem nadílka. Nikdy nechyběl kominický kalendář pro štěstí na celý příští rok. Ten si maminka vyvěsila v kuchyni. Tam už od počátku adventu visela i větvička jmelí zahrnující dobrem každého, kdo pod ní projde. Maminka se v mých očích pasovala na nositelku dobra a ochraňovala drobnými rituály celou rodinu.

Tatínek mi nikdy nezapomněl nadělit knihu. Skrze knihy jsem poznávala svět. O Štědrém večeru jsem chodívala spát až k ránu, neboť jsem si tu posvátnou atmosféru chtěla ponechat co nejdéle. Ležela jsem s novou knihou a všemi dárky v posteli pod peřinou a byla šťastná a blažená. Jestli Vánoce mají svůj parfém, tak pro mě v něm nemůže chybět vůně nových knih.

Stříbrné Vánoce

Ještě tohle ti musím povědět. Stříbrné příbory, to byla maminčina pýcha. Před každou velkou událostí se leštily. Dělávala to se vší pečlivostí maminka sama. Pekáček vyložila alobalem a nakladla vedle sebe lžíce, nože, vidličky, rybí příbory a malé lžičky. Zalila vařící studniční vodou a přidala na litr vody 5 lžiček kuchyňské soli. Za pár minut alobal ztmavnul a příborům se jako kouzlem navrátil ztracený lesk.  V mamince jsem viděla velkou dobrotivou kouzelnici. Pod lampou každý příbor pečlivě vyčistila měkkým hadříkem. Dokud neházely odlesky na všechny strany, nebyla spokojená. Já si při tom představovala, že vidím na zdi tančit pověstná zlatá vánoční prasátka, která nesou vánoční štěstí.   Všechny ty drobnosti s  puncem ruční práce, kterou pro nás maminka neváhala obětovat, jsem měla moc ráda. A jsou to přesně ty příbory, které jsem ti dala. I v nich je pro mě lesk opravdových Vánoc.

 Tady jsem povídání s babičkou Helenou musela ukončit… v koutku oka se mi zatřpytila slza.

Babička má dnes požehnaných 97 let a já promarnila kus života jen tím, že jsem nenašla víc času na povídání o kořenech rodinného dědictví. Už ale možná vím, proč jsem tak zaujatá věcmi spojenými s gastronomií. Jsem nejspíš po pradědečkovi, kterého jsem nikdy nemohla poznat, neboť jsme se minuli v čase, ale který se mi zdá být tak blízký.

Jak ráda bych se s ním toulala ruku v ruce Prahou. Ani bych netrvala na tom, aby byla vánočně naladěná. Vděčím mu nejspíš za to, že jsem přítelkyní knih, dobré kávy a družného hovoru. Tak jako on umím ocenit dobré jídlo, ochotně za ním cestuji i světa kraj a ze všeho nejraději ho spojuji s příběhy, kterými prokládám debatu u stolu se svými nejbližšími. Myslím, že babiččino vyprávění mě zavedlo k mým rodinným kořenům mnohem hlouběji, než jsem čekala. A možná to celé nebylo ani tak moc o Vánocích, jak jsem původně zamýšlela. Tímto se čtenáři omlouvám.

Na druhou stranu jsou ale Vánoce přeci i od toho, abychom si spolu všichni povídali a darovali si čas. Za ten váš vám děkuji.

S babičkou jsem se shodla na tom, že kdo prožil v Praze bílé Vánoce a zná kouzlo Hradčan při paprscích zapadajícího slunce, tomu se ten výjev neustále vkrádá do paměti a nikdy nemůže zapomenout. Ano, narodila jsem se pod Vyšehradem. Jsem křtěná Vltavou, a proto se cítím být pražským patriotem. V knihovně si hýčkám všechny poděděné knihy, zejména ty, které souvisejí se vzpomínkami na Prahu v jejím starodávném lesku. Ať jsem, kde jsem, ta láska k místu zrození a k mým blízkým ve mně prostě je.

Vyleštěte si i vy to vaše rodinné stříbro!

Odhoďte protentokrát novodobý luxus a nechejte zazářit vzpomínky a starodávné zvyky.

Dejte víc prostoru pro slova těm, kteří toho už hodně zažili, a naučte se lépe naslouchat.

Uvidíte, jak se všechno rozzáří světýlkem opravdové pohody a klidu.

To je přesně to, čeho se u Vánoc 21. století jaksi nedostává.

Vánoce může vnímat každý jinak, ale jedno jim upřít nejde. Když se zatřpytí vzpomínkami a setřeme z nich černou patinu komerce, co se na nich snaží už pár let sedět, uvidíme to nejdůležitější - rodinu a všechny blízké. Srdce a duši.  

Ať se třpytí Vánoce, čas zářících světel v nás. A ať nikdo nemusí být (nejen) o Vánocích sám.

Šárka Škachová, www.gurmanka.cz